Zdravím všechny, kteří sem, čas od času zavítají! Nejdu jen tak s prázdnou, další střípek setkání, ze špionského příběhu, který se snad povede úspěšně vybudovat. Nebo možná zůstane jen záminkou pro nestydaté a doufám, že i zábavné střety, mezi našimi dvěma oblíbenci. Je to krátké a mělo by spíše fungovat coby úvod do dalšího samostatného děje. Tak docela nezaručím, kdy přibude další, nic méně, zpětná vazba, za kterou předem děkuji, by mohla dost podstatně ovlivnit rychlost mého psaní. Teď už dost řečí a s chutí do toho!

Harry stál na okraji útesu s výhledem na otevřené moře. Jeho oblíbené útočiště, když pro něj byl ruch uvnitř Mušlové chaloupky příliš. Uplynulo již několik dní od jejich úniku z Malfoy Manor. Dohoda s Gripphookem byla učiněna, ačkoliv se Harry nemohl zbavit nepříjemného pocitu z ní, zbývalo doladit poslední detaily plánu, jak proniknout do trezoru Lestrangeových. A nebylo to zdaleka jen tím. Pocit neklidu, se točil v oblasti jeho žaludku jako klubko hadů, aniž by znal jeho přesnou příčinu. Prvně se objevil druhý den po jejich příchodu sem a přetrvával. Cosi neurčitého, nepodobající se žádné jiné jeho dosavadní zkušenosti, neuchopitelné, na samém pokraji jeho vědomí. Měli zde být v absolutním bezpečí, chráněni Fideliovým zaklínadlem, tudíž neměl být důvod k znepokojení až na to, že…

Charakteristické prasknutí přemístění bylo slyšet i přes hukot moře. Harry se prudce otočil po směru zvuku s hůlkou připravenou k boji. Na jejím druhém konci, pouhých několik stop od něj stál zhmotněný důvod ke všem možným obavám. A také vzteku, ve který se bezprostředně transformoval Harryho dosavadní pocit okolo žaludku. Surový, bublající jako vroucí láva hrozící jej sežehnout zevnitř či sežehnout kletbou vetřelce. Nutkání sílilo s každým krokem, kdy nevítaný host, suverénní chůzí, jako by mu i zde vše patřilo, překlenoval vzdálenost mezi nimi.

„Moře, čerstvý vzduch… báječné místo na prázdniny,“ vetřelec se hluboce nadechl a dlouze vydechl, jako by si skutečně užíval, zmíněné kvality. „Ačkoliv, ta barabizna by chtěla drobnou úpravu, doslova křičí Weasleyho plebejským vkusem,“ s nakrčeným nosem dodá urážku pra nic si nedělající z hrotu Harryho hůlky, tou dobou se dotýkajícího jeho hrdla.

„To není-“ byl to reflex vystoupit na obranu domova Billa a Fleur, záhy překonaný závažností situace, „Jak jsi se sem, k čertu dostal, Malfoy, a co tu chceš?“ ještě sílící vztek vůči zmijozelci, způsobil, že jeho slova vyšla jako syčení.

„Jen kontroluji své akvizice. Rád vidím, že sem vám všem povedlo vyváznout bez zranění,“ odpoví Malfoy s charakteristickým zatažením, ze kterého po upřímnosti nemůže být ani zdání. „Teď buď tak laskav a odlož hůlku, ať můžeme v klidu prodiskutovat naše další ujednání, není příliš zdvořilé mířit na neozbrojeného čaroděje,“ zdvihne demonstrativně ruce.

„Povedlo vyváznout? Ne, tvou zásluhou a ne všem,“ Harry odolá nutkání pohlédnout směrem k místu, kde je pohřbený Dobby, „Jak se vůbec opovažuješ se tu objevit a zmiňovat dohodou, kterou jsi nedodržel?!“ k Harryho zuřivosti, smutku nad ztrátou přítele se přidalo ponížení, při vzpomínce, co jej Malfoy přinutil udělat při jejich posledním setkání. Nebyl tak naivní, aby už tehdy věřil, že svůj slib pomoci jim uniknout ze zajetí dodrží, ovšem jeho objevení se zde překračovalo veškeré meze.

„Nepochybně hovoříš o té malé neužitečné věci. Rád bych řekl, že lituji té ztráty, ale není tomu tak. Nic méně, alespoň jednou, za svou bídnou existenci, svému účelu posloužil,“ Malfoyův samolibý úšklebek, by se dal interpretovat, tím, že měl v poněkud záhadném zjevení se Dobbyho v žalářích panství prsty, záhada, jakou se ještě Harrymu a jeho přátelům nepodařilo objasnit, ovšem bledla v rudém oparu zuřivosti zastiňujícím momentálně Harryho vizi ne jen kvůli tomu, jak pohrdlivě se vyjadřoval o statečném stvoření, které za ně položilo život.

„Byl to můj přítel!“ Harryho pěst instinktivně vystřelila, dříve než by přemýšlel o důsledku či o tom, že použít kletbu, hůlkou pořád mířící na Malfoye v druhé ruce, by bylo daleko efektivnější. Třeba že ne tak uspokojivé, jako když jeho klouby zasáhli zmijozelcův arogantně zvlněný ret spolu s čelistí a z rozražené kůže se hned na to vyřinula stružka horké čistokrevné krve, na kterou byl Malfoy vždy tak hrdý. Něco z ní ulpělo i na Harryho kloubech, které si bezděčným gestem štítivě otřel do kalhot.

„Impulsivní jako vždy,“ Malfoye jeho úšklebek neopouštěl ani pak, chladné šedé oči jiskřili výzvou, když si plynulým tahem palce setřel vlastní krev ze rtu, „Ale prosím, pokud ti to pomůže jasněji uvažovat, máš ještě jednu ránu. Posluž si,“ vysmíval se Harrymu.

„Nepokoušej mě,“ Harry zavrčel. Nikdy se nepovažoval za někoho, kdo by používal násilí. Nebyl jako Dudley a jeho kumpáni, kterým dělalo radost ubližovat. Sotva zpracoval své morální dilema okolo dohody s Gripphookem, nepotřeboval další, pramenící z toho, jak moc dobrý pocit byl Malfoye inzultovat a jak moc silné bylo nutkání pokračovat, dokud by drzý škleb nezmizel v krvavé kaši. Samotné pomyšlení na to jej stejnou měrou znechucovalo, jako lákalo. Nepodobalo se mu to. Nesnášel to. Nenáviděl válku i Voldemorta, za to, že z něj vytáhli to nejhorší. A samozřejmě nenáviděl Malfoye, který v něm vždy až příliš snadno, to nejhorší dokázal probudit. Ruka držící hůlku o něco klesla, nespouštějíc však blonďatého čaroděje ze zaměření.

Ten se jen samolibě ušklíbl: „Dobrá. Beru to tedy tak, že jsi připravený mne vyslechnout,“ pohyboval se bez sebemenší známky strachu k nejbližšímu kameni, na který se usadil s grácií jako na trůn. Možná viditelně neprojevoval neklid, ovšem jeho další pohyby s jakými z kapsy saka vyndal krabičku cigaret, jednu si vyklepl mezi zuby, byli pomalé a opatrné, připomínající ošetřovatele zacházejícího s hypogriffem, aby nebylo možné si je interpretovat jako ohrožení; stejným způsobem po té vyndal i hůlku, jejímž koncem si cigaretu připálil a opět ji vložil zpět do vnitřní kapsy saka. Možná to byla však také jen promyšlené představení, za účelem Harryho vyvést z rovnováhy nezvyklou činností. Což se mu do jisté míry povedlo.

Harry, pomaleji než by si přál, zformoval svůj zaujatý výraz tváře v neutrální masku: „Jak si se sem dostal a jak dlouho už nás špehuješ?“ Cítil slabé zadostiučinění, když přes Malfoyovu tvář přeběhla bolestivá grimasa, po té, co cigaretu přilepenou zasychající krví ze zraněného rtu nevědomky odtrhl, čímž si obnovil zranění.

„Dost dlouho na to, abych věděl, že tvůj vlkodlačí kamarád zplodil křížence s mou sestřenicí a také, že vy tři něco kujete s tím Skřetem od Gringottů. Což je vaše věc. Ovšem, měl bys vědět, že Skřeti nejsou příliš důvěryhodní spojenci a kouzelníky skutečně nenávidí. Bez ohledu na to, že zmínění kouzelníci jsou rovnostářští blázni, žijící v pošetilé víře, že všechny rasy jsou si rovny a mohou spolu vycházet. Není tomu tak a ať už vám slíbil cokoliv, podvede vás. Skřeti takoví jsou.  Je to jejich přirozenost,“ Malfoy svou odpověď zakončí mnohem opatrnějším potažením si z cigarety a následným vypuštěním klikatého obláčku kouře.

„O proradných stvořeních nedodržujících slovo, ty musíš něco vědět, že?“ Podobné varování ovšem bez přezíravého odpadu okolo, se mu dostalo již od Billa, takže Harry nemohl a ani nechtěl tak docela polemizovat. Nezabránil však jedu proniknuvších do jeho slov odkazujících na Malfoyovo vlastní nedodržení jejich dohody, které pro něj nemělo být důležité, žel z nějakého důvodu, kterému sám příliš nerozuměl, bylo.

„Ach to. Byl jsem názoru, že to jsme již překonali. Či snad můžeš s určitostí říct, že to, jak se vám podařilo uniknout, nebyla součást mého plánu? Dost dobře jsem to mohl být já, kdo za vámi Dobbyho poslal, nemyslíš?“ pokud se Malfoy snaží přisvojit si něčí zásluhy, dělá to s obratností, tak aby mu nebylo možné nic vyvrátit.

Což Harry vyhodnotí jako nepodstatné. Chybu, že zmijozelci důvěřoval alespoň částečně, udělal jen jednou a nemá v plánu ji v dohledné době zopakovat. „Jak jsi nás tu objevil?“ otázka jej trápila mnohem více s ohledem na to, že patrně byli sledováni od samého začátku a bylo s podivem, že touto dobou ještě nebyli obklíčeni Smrtijedy, Lapky, či kýmkoliv jiným, komu měl Malfoy příležitost jejich úkryt vyzradit.

„S dovolením, odpověď na tuto otázku bych ponechal jako možnou součást některého z našich příštích ujednání. Pro zatím, by ti mělo stačit, že nemám v plánu, váš úkryt vyzradit,“ zmijozel hladce odvětil. Potvrdil tak tím Harryho předpoklad, že má něco za lubem. Jak jinak. Jen zbývalo zjistit co.

„Musíš být blázen, pokud si myslíš, že bych s tebou ještě někdy uzavřel nějakou dohodu!“ v tmavovlasém čaroději vzkypěl vztek. Nedokázal udržet na uzdě temperament vstříc Malfoyově nehoráznosti.

„Ovšem, že to uděláš. Možná, že ne ochotně, ale uděláš. Oba víme, že vaše strana prohrává a to teď nemluvím o tom vašem malém roztomilém spolku kamarádů, ale o té tlupě ztroskotanců a ztracených existencí též známé jako Fénixův řád, jako celku. Nedaří se vám držet krok s jeho plány a Snape je jako špion odepsaný,“ mělo to patrně být symbolické, jak odcvrnknul nedopalek cigarety přes útes do moře, „Potřebujete jiný zdroj informací. Nemáš jinou možnost,“ Malfoy roztáhne rty do sebevědomého úšklebku, příliš si jistý vlastními slovy.

„Lháři! Snape není na naší straně!“ za dané situace jediný fakt, o kterém byl Harry přesvědčený, jeho hněv ještě více vzrostl při vyslovení jména zrádce a vraha. Vzpomínky na osudný večer na věži byli ještě příliš živé, a ačkoliv Malfoy nebyl tím, kdo vyřkl kletbu, která zabila Brumbála, pohled na něj, vyvolával v Harryho hrdle příval žluči.

„Ovšem, že ano. Nevěděl jsi to?“ zmijozelcův úšklebek se ještě více rozšířil, „Nikdy nebyl na jeho straně a on to ví. Nezajímám se o detaily, na ty se musíš raději zeptat někoho jiného. Jen vím, že nic není tak, jak se zdá na první pohled. Proč si jinak myslíš, že by ho odklidil do Bradavic? Jako odměnu nebo snad proto, aby dohlížel na správnou edukaci mladé generace? Omyl. Jen ho potřebuje nějak zaměstnat, než si rozmyslí, co s ním-“

„Nesmysl. Kdyby to byla jen trochu pravda, už by byl dávno mrtvý. Tvůj pán-“ Harry posměšně vyplivl, „Je vraždící maniak, není schopný něčeho promyšleného,“ drobné zadostiučinění v podobě sotva zřetelného škubnutí Malfoyových ramen, když Voldemorta označil jeho pánem.

„Neradil bych ti ho podceňovat. Má v plánu něco skutečně velkého, o čem tobě se ani nezdá a tvoji přátelé v Řádu, jenom tuší. Pokud mi nevěříš, zeptej se Vlkodlaka, je jeden z mála, kdo zná, pravý stav věcí, Snapeův kontakt pro Řád a jediný, komu můžeš důvěřovat,“ zakončil Malfoy vážně, prostě bez jakéhokoliv posměšku.

„O čem to mluvíš?“ Harry věděl, že Malfoy strávil s bývalým vedoucím své koleje, po jejich zbabělém útěku, spoustu času, dost na to, aby získal některé informace, které si nyní mohl upravit ke své potřebě. Ovšem mátlo jej, že se dovolával zrovna Remuse, který skutečně pro Harryho byl tím, komu bezvýhradně věřil a Malfoy dost jasně dával najevo opovržení jeho osobou. Možná, že jeho záměrem, bylo vyvolat to, co se mu skutečně povedlo, a sice bodnutí zrady spolu s ostnem podezřívavosti, které Harry cítil vždy, když měl pocit, že je vynechán z důležitých záležitostí Řádu. Malfoy se mu uměl dostat do hlavy i bez nitrozpytu, o tom nemohlo být pochyb.

„Mluvím o tom, že máte v Řádu krtka. V tuto chvíli nevím, kdo to je, nic méně, pokud my dva se dohodneme, mohl bych mít zájem na tom jeho totožnost vypátrat,“ zatáhne nenuceně, větší část pozornosti věnující odstraňování neexistující nečistoty zpod nehtu.

„Chceš mi říct, že někdo z řádu pracuje pro Voldemorta?“ Harrynmu neuniklo další sotva patrné trhnutí Malfoyových ramen při vyslovení jména, zrovna tak jako mu neuniklo, že on jej při hovoru nijak nejmenoval, žádný Temný Pán nebo jakékoliv jiné vyjádření respektu.

„Věřím, že přesně to jsem právě řekl,“ počastoval jej úšklebkem, jako by byl Harry největším tupcem pod sluncem.

„Proč by si to dělal? Proč bys zrazoval svou vlastní rodinu i zásady na které jsi tak hrdý?“ jednou z mála věcí, kterou si Harry v tuto chvíli mohl být jistý, bylo, že Malfoy neprošel žádnou změnou srdce a byl pořád tím samým čistokrevným elitářským nenávistným bastardem, kterého znal.

„Mám za to, že to jsem zmínil již minule. Mám své důvody, po kterých tobě nic není. Jediné, co potřebuješ vědět je, že jsem ochotný poskytnout informace,“ tentokrát nesl Malfoyův hlas stopu rozladění, o jehož příčině, si Harry tak docela nemohl být jistý.

„Dejme tomu, že všechno to, co jsi mi řekl, by byla pravda. Dejme tomu, že bych uvěřil, že jsi ochotný spolupracovat,“ v danou chvíli Harry nebyl přesvědčený ani o jednom z toho, „Co za to budeš chtít? V případě, že naše strana zvítězí, beztrestnost pro tebe a tvou rodinu?“ Malfoy byl ve své podstatě zbabělec, dávalo poměrně smysl, že by se snažil vylepšit si své šance a snažil se hrát na obě strany.

„Nic takového. Vlastně součástí naší dohody, v případě, že na ní budeš ochotný přistoupit, bude, tvůj slib, že ať už výsledek bude jakýkoliv, živá duše se nedozví o mém zainteresování,“ Malfoy vznesl velice vážně svůj požadavek, než se jeho rty protáhli do dravčího úsměvu, ze kterého přeběhl Harrymu mráz po zádech, „Pravdou je, Pottere, že mi nemůžeš nabídnout nic, co bych chtěl. S výjimkou jednoho. Myslím, že platba za informace, vlastním tělem, má ve vyzvědačské historii zakořeněnou tradici. Nebudeš prvním ani posledním, kdo něco takového dělal pro vyšší dobro,“ bez skrupulí předestře nestoudný návrh.

„Co? Musíš být skutečně šílený!“ Harry se nenamáhá skrýt šok s pobouřením. Nenapadlo jej, že by jeho Nemesis měla chuť či drzost požadovat znovu něco tak zvráceného z čeho by se mělo stát pravidlo.

„Taková je má nabídka. Ber nebo nech být,“ Malfoy ledabyle pokrčí rameny před tím, než elegantním plynulým pohybem opustí své místo na kameni.

Harry teprve nyní schová hůlku. Momentálně nepovažuje svého rivala, za hrozbu, ačkoliv jako by na něj až nyní plně dolehla míra jeho nenávisti vůči němu. „To ti to mně ponížit, vážně stojí za tolik rizika?“ kdyby měla být všechno, co se dozvěděl, pravda a byla sebemenší naděje, že by jim Malfoy mohl být užitečný, zná své rozhodnutí, což není něco, co by mu přidávalo na klidu.

„Tak to není. Zdaleka ne vše, je o Zlatém chlapci. Tak moc si nefandi. Jsem jen pragmatik. Nic víc za tím nehledej. Jak už jsem řekl, nemáš, co jiného mi nabídnout na oplátku a já nejsem člověk, který by riskoval potíže, čistě jen z dobroty svého srdce. To dobře víš. Nestojím o pochybnou čest být hrdinou, ať už válka dopadne jakkoliv. Nestojím o uznání v případě, že by zvítězila tvá strana. Ani o nevalné výsady v případě, že ta druhá. Výsledek není jistý na rozdíl od vysoké pravděpodobnosti, že ani jeden z nás nevyvázne se zdravou kůží. Takže nevím, jak ty, ale před svým neradostným a dost jistě bolestivým koncem, si hodlám užít trochu zábavy. S tebou. Protože ani romantické pletky nejsou přesně to, o co bych stál a na co bych měl čas,“ překlenul vzdálenost mezi nimi.

„Jsem si jistý, kdybys zaplatil, v Obrtlé by se našlo dost ochotných profesionálů, co by ti mohli zábavu poskytnout,“ mělo to vyznít víc jízlivě nic méně Malfoyova těsná blízkost, rozptylovala Harryho soustředění. Až příliš živě se mu vybavovalo, jaké je cítit jeho dotek na kůži a jak brilantní umí jeho zlá ústa být, když se zaměří na něco jiného než chrlení nenávistných průpovídek.

„Myslím, že s tebou to bude větší zábava. No tak, Harry, přestaň být takový pokrytec a přiznej, že posledně to bylo stejně dobré pro nás oba,“ rty se letmo dotknou Harryho lastury ucha. V kombinaci s užitím jeho křestního jména, jen z těží, potlačí zachvění spolu s vlnou horka ženoucí se mu do tváří.

„Na tom nezáleží,“ povede se mu znít přiměřeně nezaujatě. Žel bez úspěchu, že by se mu povedlo zmijozelce obelstít.

„Lháři,“ vzdálí se od něj s pobaveným úšklebkem. „Takže, jak se rozhodneš? Pokud přijmeš, bude to akt svobodné vůle. Mám na víc, než abych si musel brát násilím to, co mi nechce někdo dát ochotně, rozumíš?“ Malfoyův výraz byl vážný, jako by mu na tom hodně záleželo.

„Myslím, že rozumím,“ přisvědčil Harry, zmijozelský princ ke své zábavě nepochybně potřeboval ochotného spoluúčastníka, to se dalo chápat snadno, „Mám čas si to promyslet?“ alespoň pro jednou, nechtěl dělat unáhlené rozhodnutí, ne když měl svou duši, respektive tělo upsat ďáblu. Minimálně do doby než by si ověřil informace, které získal dnes.

„Nemělo by ti to trvat dlouho. Má nabídka je s omezenou platností. Nic méně musím trvat na platbě za dnešek. Řekl bych, že jsem ti užitečných informací poskytl víc než dost a riskoval i tak příliš mnoho, než abych to nechal být,“ prohlásí blondýn tónem zkušeného obchodníka.

„Jak mám věřit, že to opět není trik?“ zeptal se Harry pochybovačně.

„Dal jsem ti informace, které si můžeš snadno ověřit. Byl bych sám proti sobě. Věřím, že pokud budeš souhlasit, může to být začátek vzájemně velmi uspokojivé spolupráce,“ slovo uspokojivý vypíchne lascivním způsobem, že o jeho úmyslech nemohlo být pochyb. „Teď, platbu, prosím,“ zdůrazní.

„Já nemůžu. Ne, tady. Ne, to co jsme dělali posledně,“ Harry se v náhlém přívalu nervozity ohlédne přes rameno směrem k domku, kde jsou všichni jeho přátelé. S podivem, že nikdo z nich ještě nepřišel.

„Jen tak pro pořádek, položil jsem rušící kouzla, hned jakmile jsem se přemístil. Nikdo z tvých přátel neuvidí, jaká jsi coura,“ pronese Malfoy s úšklebkem.

„Bill by mohl,“ namítne Harry s myšlenkou na zkušeného lamače kleteb, jen z pomyšlení, co by se mohlo stát, se jej zmocňuje závrať, k jeho hanbě, ne tak docela nepříjemná.

„Dost vytáček. Nemohu si dovolit s tebou příliš ztrácet drahocenný čas. Mohu jít, ovšem pak můžeš zapomenout na jakoukoliv další dohodu,“ Malfoy zní znuděně víc než co jiného.

„Ne, to ne,“ Harry hlesne v porážce. Tolik ho netrápí, co se chystá, konec konců, už to jednou udělal a pokud je tu skutečně sebemenší šance, že by mohl obrátit výsledek války v jejich prospěch, obětuje za ní kus své cti, protože to je to, co hrdinové dělají. Obětují se. „Tak co chceš?“ snaží se přičíst na vrub nervozity trnutí náhle se mu rozprostírající v podbřišku.

Pokud Malfoy, cítí triumf, což je dost pravděpodobné, vzdá se pro tentokrát jakéhokoliv jeho projevu. Na místo toho se dotkne Harryho tváře, jemně položí palec na spodní ret, mírným tlakem jej přinutí rozevřít ústa. Harry krátce k sobě stiskne víčka, hledající ukotvení a odolávající touze podat se hlazení měkkého bříška prstu po citlivé kůži, docela. „Zranil jsi mi ret, myslím, že je fér, použít ta tvá hezká ústa k tomu mě potěšit,“ Malfoy takřka zavrní.

„Ty chceš-?“ Harry na něj zazírá doširoka rozevřenýma očima.

„Hmm,“ Malfoy jen souhlasně zahučí v potvrzení, první článek jeho palce se probojuje hlouběji za Harryho zuby. Stojí jej veškeré úsilí nechat svůj jazyk v klidu, když jej vetřelec škádlí a vybízí k reakci. Opět k Harryho hanbě, tou reakcí není sevřít čelist, ale nasát víc a lízat invazivní těleso pohybující se v jeho ústní dutině s nebývalou jemností.

Na konec podlehne. Zkusmo špičkou jazyka přitlačí na spodek, obkrouží hrubší strukturu papilárních linií. Krátké zasyčení, které tím od Malfoye získá, jej povzbudí obemknout rty kolem zbytku prstu s dostatkem slin, aby mezi nimi mohl hladce klouzat. Ne snad, že by tušil, co dělá, nic méně usoudí, že to musí být správné poté, co si dodá odvahu vzhlédnout. Jeho oči se setkají s šedými, zahalenými závojem chtíče, namísto obvyklého chladu. Malfoyova maska lhostejnosti je pryč, spolu se svými vlastními rty mírně pootevřenými, působí spíš konsternovaně. Harrymu by přišlo až zábavné, jak málo k tomu stačilo. Věnuje jeho palci poslední pohlazení jazykem, než jej nechá s obscénním popem vyklouznout docela. „Pokud je to jen tvůj další trik, najdu si tě a pak ti bude smrt připadat jako vysvobození, rozumíme si?“ v hlase dá průchod veškeré své temnotě.

„Myslím, že moc mluvíš,“ zabralo, než Malfoy zformoval své rysi zpět, do obvyklé arogantní podoby, „Na kolena, Pottere!“ přikáže hladce. Nemělo by to, ale už samotný tón s jakým to vyslovil, způsobí, že Harryho zrádná kolena se podlomí sama od sebe. Předchozí odvaha s jakou svého rivala dráždil je ta tam. V ústech má náhle sucho. Usilovně se snaží, aby se jeho ruce netřásli, když je pozvedne ke sponě pásku Malfoyových kalhot, který má nyní v úrovni očí a pokusí se ho uvolnit spolu se zbytkem. Iracionální postřeh, že jeho oblečení krom docela mudlovského střihu používá i knoflíky a zip na místo kouzelnických ekvivalentů. Další postřeh, že arogantní zmijozel patrně počítal s úspěchem již předem, když se nejspíše pro zjednodušení, neobtěžoval si vzít spodní prádlo, je docela nemilý. Posune to kouzelnického hrdinu, který se nyní příliš hrdinsky nectí, rychleji vstříc realitě, tvořené již napolo vztyčeným mužstvím, bledým a relativně štíhlým, jako zbytek Malfoyova těla, čnícím z chomáčku o něco tmavšího téměř kaštanově zbarveného ochlupení. „Vezmi ho do ruky, nekousne tě,“ Malfoy na Harryho zhlíží, rty zvlněné v pobaveném úšklebku.

„Hm, tím si ve tvém případě, nejsem tak jistý,“ zahučí. Patrně neexistuje jiný způsob, jak to provést, Harry neochotně poslechne. Držet penis jiného muže, svého úhlavního nepřítele, je dost nezvyklý pocit. Obemkne prsty kolem délky, jak by to udělal sobě, provede několik experimentálních tahů, palcem přejíždí po odhaleném žaludu.

„Pokračuj,“ Malfoyův hlas je odlišný od jeho obvyklého samolibého protahování. Víc hrdelní. Harry se usadí na tempu a způsobu, jaký vyhovuje jemu, při vlastních zkušenostech. Při tom zkoumá odlišnosti v žilnaté textuře i způsob jakým se orgán jeho vlivem napíná do plné tvrdosti. Je to svým způsobem zajímavé, bez zapojení vlastních hormonů, a Harry se rozhodne, pro zachování alespoň zbytků své důstojnosti, soustředit na tuto analytickou část než přemýšlet o celkové situaci. Na špičce se objeví první krůpěj preejakulátu. Skutečně neprojevoval nikdy touhu zjistit, jak to chutná, nic méně je si dobře vědom, že se dnes té zkušenosti patrně nevyhne, raději si tedy zvolí vlastní cestu, otestovat nač se má připravit. Opatrně kapku slízne. Vyslouží si tak od Malfoye další tiché zasyčení. Mírně slaná chuť není tak špatná, jak si představoval, ačkoliv nic, co by v budoucnu dobrovolně vyhledával, to si je jistý. „Víc,“ Malfoy zavrčí. Harry to očekával, což nedělá jeho úkol nijak snazším. V ústech už má náhle opět sucho při představě, jak sice štíhlou, nic méně poměrně dlouhou erekci pojmout. Také si není jistý praktickou stránkou, kde mu nemůže pomoci ani vlastní zkušenost. Cítí prsty vplést se mu do vlasů, očekává hrubý tah, co by jej přinutil, který nikdy nepřijde. „Rty přes zuby a snaž se dýchat nosem,“ Malfoy jej pouze věcně zainstruuje. Nelíbí se mu, že by měl následovat jeho pokyny už z principu, nic méně z nedostatku vlastních nápadů, poslechne. Nechá horký a těžký kus masa sklouznout po svém jazyku, jak nejdále dokáže, aniž by aktivoval svůj dávivý reflex. Drobná úleva, že v podstatě nechutná nijak až na slabou stopu mýdla, která byla cítit i okolo. Trochu si vypomůže rukou u kořene. Pokusí se sladit pohyb ruky s pohybem hlavou, pokaždé pojímajíc větší část délky hlouběji do úst. Trochu trapné, když mu po chvíli sklouznou brýle z nosu a on se musí odtáhnout, aby se jich zbavil docela.

„Promiň,“ netuší, proč se za to omlouvá, zkrátka se tak stane a Malfoy to kvituje netypickým, skoro hezkým, úsměvem. Harry se vrátí k sání jeho penisu, raději než by přemýšlel, odkud se vzala hloupost, že jeho nepřítel by měl mít hezký úsměv. Je to jen obchodní transakce, nic víc a jakožto taková, je v Harryho zájmu, aby trvala, co nejkratší dobu. Vybaví si, jak Malfoy reagoval před tím, když použil jazyk na jeho prst a to samé zopakuje i nyní. Zkoumá strukturu žil po celé délce střídavě s tím, že jej nechá skoro docela vyklouznout a jen dráždí okruží žaludu. Nalezne si v tom ustálený systém. Podle Malfoyových trhaných nádechů, dokáže určit, co se mu zamlouvá nejvíc a v tom pokračovat. Rutina je dobrá. Zvykne si na to, jak dýchat kolem cizího tělesa, když jej má skoro až v hrdle, něco, co Malfoy pokaždé ohodnotí zamručením, co by bylo až povážlivě blízko ke sténání. Tak se to Harry snaží opakovat, co nejčastěji po každé o něco prodlouží interval, s nosem takřka zanořeným v ochlupení svého školního rivala. Udělá si z toho svou osobní výzvu, překonávat své limity. Jeho cenou je výraz čisté extáze, jaký v nestřeženém okamžiku, může na Malfoyově tváři zahlédnout. Třepotající se řasy na přivřených víčkách z pod kterých se jej jejich majitel, při tom snaží hladově sledovat, aby mu neunikl sebemenší detail. Napjatá čelist, jako by byl v bolestech, při čemž se snaží usilovně nevydat sebemenší zvuk rozkoše z mírně pootevřených rtů. Stále je pod kontrolou na tolik, aby se rozsah působení jeho prstů zamotaných v Harryho vlasech, omezil na mírné škrabání skalpu, což je Harry blízko shledat až skoro příjemným, na místo něčeho surového, co očekával. Malfoy je vlastně v porovnání se svým běžným panovačným já, docela pasivní. Poznatek, na kterém přijde Harrymu cosi lákavého, povzbuzujícího jej, plně využít pocit moci, který nad svým nepřítelem má. Nechá jeho erekci vyklouznout docela z úst, bez toho, že by jej přivedl do rozpaků, obscéně působící řetězec jeho vlastních slin, pojících je dohromady, na úkor sání a lízání varlat. Netuší, od kterého ze svých spolubydlících, vzal myšlenku, že by to pro příjemce mělo být dobré a není to ani důležité. Malfoyovo zakňučení nad ztrátou kontaktu a následné překvapené zalapání po dechu, změněné v konstantní sotva slyšitelné sténání, je víc než přijatelná reakce. Zrovna jako způsob, jakým hrdý aristokrat, bezostyšně oddálí stehna víc od sebe, nabízejíc Harrymu víc prostoru. Ten toho využije, prsty volné ruky jemně zatlačí na přepážku perinea, zatím co druhou v líném tempu zpracovává Malfoyovu erekci pulsující potřebou.

„Harry,“ Malfoyův hlas zbavený vší arogance, znějící skoro jako zoufalá prosba, sešle vlnu vzrušení rovnou do Harryho slabin. Koho by napadlo, že ty za všech okolností bledé tváře jako z nejčistšího alabastru, dokáží se správnou stimulací, změnit odstín na přitažlivě růžovou a šedé oči, většinu času působící bez známek citu vypadají docela dobře, omámeně se lesknoucí.

„Když tak pěkně prosíš,“ dovolí si svůj vlastní domýšlivý úšklebek. Malfoy vypadá docela ztroskotaně a on je tím, kdo jej do takového stavu dostal. Znovu se potopí na jeho erekci, nechá ji klouzat hluboko do krku, vyvíjejíc při tom mírný tlak rty na tuhé maso. Nepřestane při tom masírovat varlata, zatím co druhá ruka míří do jeho rozkroku, kde silně stiskne až na hranici bolesti, aby zabránil nepřípustnému stavu. Rozhodně je nepřijatelné být vzrušený z toho, klečet před svým nepřítelem, s jeho penisem v ústech. Je to nedopatření, když tlak vyvolá z jeho hrdla tlumené zasténání, které dost jistě musí rezonovat na Malfoyově erekci. Je to nejspíš ale také tím posledním impulsem, který potřebuje.

„Budu,“ Malfoy zavrčí jako varování, spolu s tím jak tentokrát drsněji zatáhne za hrst Harryho vlasů, aby jej přiměl se odtáhnout. Harry by měl být vděčný, za náznak zdvořilosti a využít toho, jeho instinkt jej však zradí a on zůstane s otevřenými ústy, lačně čekající na vše, co může od svého nepřítele dostat. „Zatraceně!“ sotva pár chaotických tahů Malfoyovou vlastní rukou, Harryho tvář i můstek nosu zasáhne prýštící sprška ejakulátu. Část dopadne i na jeho vyplazený jazyk. Horké, slané tentokrát i mírně štiplavé, ne tak úplně nepříjemné. Ovšem mnohem lepší je Malfoyův výraz čistého šoku, který se krátce mihne přes jeho črty, když Harry vše spolkne, chamtivě si olízne rty a jme se důkladně jazykem očistit jeho částečně tvrdou délku. Kdyby o tom přemýšlel, nejspíše by dospěl k závěru, že je to jeho odveta, za blondýnovo perverzní jednání při jejich posledním setkání. Názorná ukázka, že i on může svého rivala vyvést z konceptu, ačkoliv si svůj úspěch neužívá dlouho. Malfoy obratně vrátí vše na své místo, zapne kalhoty a kouzlem očistí několik kapek nepořádku ulpělého na nich, dříve než se Harry stihne postavit na nohy. „Věděl jsem, že budeš lepší než ta nejlepší rajda z Obrtlé,“ v kontrastu se svým hrubým komentářem se k Harrymu nakloní a vtiskne jemný polibek na jeho jizvu, tak jako posledně. Po té mu mlčky podá kapesník. Čistý, vyžehlený, samozřejmě, že s vyšitým monogramem, což se Harry rozhodne nijak nerozpitvávat. Využije možnost očistit se, doufajíc, že se mu povedlo odstranit veškeré stopy své zhýralosti. Kapesník schová do kapsy, nepředpokládá, že by jej chtěl zmijozel zpět. Nebo tak alespoň nenaznačí. Místo toho si zapálí další cigaretu. Harry jej sleduje s požitkem několikrát potáhnout před tím, než pomalu vypustí táhlý obláček kouře, zdánlivě bez většího zájmu o okolní svět. Tak trochu očekává, že tak jako posledně, to bude konec jejich setkání. Tentokrát jej však Malfoy překvapí, když z kapsy vytáhne placatku, stříbrnou s umně gravírovanými vzory. Napije se z ní před tím, než ji nabídne Harrymu, snad aby demonstroval neškodnost obsahu. „Něco na vylepšení chuti,“ osvětlí s úšklebkem.

„Cognac?“ tentokrát Harry neodmítne. Po pravdě, měl už v ústech lepší chuť než právě teď, a jak si vzpomíná, zmíněný alkohol nechutnal vůbec zle.

„Brandy, vyrábí se také z vína, jen nemá tak striktní požadavky pro výrobu,“ Malfoy značně zjednodušeně objasní, aniž by skrýval potěšení nad tím, že si Harry něco z jejich minulého setkání pamatuje v dobrém.

Ten nad tím i nad pokusem o vysvětlení rozdílu, jen obrazně pokrčí rameny. Chuť mu přijde stejná, důležitý je pro něj palčivý pocit alkoholu, pomáhající zklidnit jeho rozjitřené nervy, když si začíná zpětně uvědomovat, co se zde právě odehrálo. Nejraději by vyprázdnil celý obsah, ovšem to, počítá, by mu způsobilo ještě více potíží. Na konec se omezí jen na několik dalších větších hltů, než placatku s prostým: „Díky,“ vrátí majiteli.

„Víš, já nejsem tak nevděčný, jak se o mně říká, umím se revanšovat, když je třeba,“ Malfoy úmyslně pomalu rty obemkne kolem filtru cigarety a stejně pomalu jej opustí po té, co nasaje kouř.

Harry zprvu nechápe, co tím myslí, pak si ale všimne směru jeho pohledu. Jeho tělo jej stále zrazuje a usvědčující vyboulenina se stále rýsuje v rozkroku jeho džínsů. „To nebude třeba,“ usilovně se snaží nečervenat.

„Jak myslíš. V tom případě, brzy na shledanou,“ sametově vábivý zvuk jeho hlasu, zůstane Harrymu znít v uších, ještě chvíli po tom, kdy je Malfoy pryč a na zemi po něm zbyde jen dohořívající nedopalek cigarety.

Harry ho kouzlem nechá zmizet v nicotě. Tajně zadoufá, že to přeci jen byl všechno trik a Malfoy jej obelstil. Měl by alespoň ještě větší důvod ho nenávidět, což by bylo přijatelnější, než připustit, jak moc si jeho velká část, užila ponížení a bezpečnější než být znovu vystaven pokušení. Za nic na světě nechtěl myslet na to, jaké by to bylo, kdyby přijal Malfoyovu nabídku a jejich role se obrátili. Bylo to nemocné a zvrácené a tak moc lákavé. Zůstal ještě dlouhou dobu na vyhlídce zírat na moře, než se uklidnil na tolik, že byl schopen čelit svým přátelům, kteří nemohli mít ani tušení, jak zvrhlý ve své podstatě je.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s